Život v přelidněných, nepřehledných městech bez jasných pravidel a možností se sdružovat do kmenů vyvíjí na jejich obyvatele enormní nároky a pro ně nezvyklé psychické tlaky. Za krátký čas to přestanou zvládat a prostý život se jim často vymkne z rukou. Snaží se s tím, pochopitelně, nějak vyrovnat. Výsledkem takového stavu však může být plíživý růst násilí. Začíná nenápadně. Jako první se projeví to slovní - to však zakrátko přeskočí v násilí fyzické.
V složité městské hierarchii jsou přitom
v jasné výhodě nejvýše postavení jedinci - zpravidla představitelé
politického a veřejného života, jejich přátelé a známí, vlivní podnikatelé,
lobbisté, ale i na ně napojení mafiáni, jejich vděční posluhovači a další. Ti
všichni jsou na samotném vrcholku společenské pyramidy a zpravidla ji směrem
dolů ovládají.
Získali již takový vliv a moc, že nejen uspokojují jejich potřeby a přání, avšak díky nim se také dokáží uchránit před negativními dopady života v nepřehledném městském společenství. Žijí uzavřeni ve svých palácích za neprůhlednými betonovými zdmi, střeženi kamerovými systémy a alarmy, ven vyjíždějí v autech s tmavými skly a v doprovodu ochranek. Všední problémy se jich zkrátka netýkají, jsou už "jinde". A pokud se tito představitelé sníží k násilí, pak to udělají "elegantně a mimo hlavní dění", z ryze praktických důvodů. Říká se tomu vyřizování účtů.
Podstatně hůře jsou na tom všichni ostatní,
kteří zaujali nižší patra společenské struktury - neboli slabší členové kmene.
Těch je drtivá většina a tvoří hlavní masu městské populace. Složitá a
bezohledná mašinerie společenské hierarchie je různou měrou drtí a stlačuje ke
dnu systému. Trpí při tom frustrací a pocity bezpráví, přicházejí o sebeúctu,
ztrácí vlastní tvář a identitu. Stávají se šedými myškami tam dole, vlastně
nikým v davu. Sráženi, ponižováni a opakovaně frustrováni proto stále více
prahnou po pomstě.
Většinou jsou však příliš zbabělí na to, aby se na něco zmohli - pravé příčině svého bolu se postavili na odpor a skutečně (tedy nejen slovně) se pokusili s ní něco udělat. V důsledku toho jsou pak ještě více frustrovaní (např. voliči z politiků, kterým zase dali důvěru a kteří je opětovně zklamali) nebo dokonce vyhořelí (nemožnost bránit se moci, nespravedlnosti a aroganci - nezřídka ve složitých zaměstnaneckých hierarchiích velkých firem). Z nezbytí se přetvařují a zařizují se po svém - uchylují se k podvodům i krádežím, kompromitují se a již dopředu pro to mají připravená svá ospravedlnění jako "Dělají to tak všichni", "Kdo nekrade, okrádá rodinu" apod.
Zvrhávají se tak k pokrytectví. A nakonec si vyhlédnou náhradního soupeře - slabšího až bezbranného jedince, nejlépe oběť bez odporu - na kterém si vybíjejí vztek. Projevům této tzv. přesměrované agrese jsme dennodenními svědky.
Hlavní město je to, ve kterém žiješ.
Japonské přísloví
Stačí si sednout za volant a rozjet se po městě.
A odolávat agresivitě řidičů s potřebou prezentovat se falešnými plechovými
svaly a silným autem coby zbraní, kterou napadají náhradního soupeře. Je to
sice smutné, avšak s trochou nadhledu se tomu dá odolat.
Mnohem horší (a s mnohem horšími následky) jsou však projevy šikany či domácího násilí páchaného na ženách, dětech či zvířatech. Ponižování, hádky a s nimi i procento rozvodovosti povážlivě roste - jen v České republice v roce 2014 přibylo v průměru deset nových případů týrání dětí denně.
A komu ani to nestačí, vybíjí si v rámci své přesměrované agrese vztek tentokrát na neživých objektech veřejného prostranství. S tlaky nepřirozeně přebujelého soupeřivého prostředí ve městech se obtížně vyrovnávají především lidé slabší nebo poznamenaní (příp. delikventi s pohnutým dětstvím). Dopouštějí se tzv. vandalismu. Ten se velmi často projevuje na panelákových sídlištích, kde je vysoká koncentrace obyvatel na malé ploše, a tím pádem pro každého minimum vlastního teritoria.
A pokud ani vandalismus dostatečně nezabere, vyhledávají lidé možnosti tzv. iluzorních úniků. Patří k nim různé slavnosti a společenská odreagování (večírky, mejdany, hýřivé karnevaly, bujaré firemní akce, které nás přenesou do jiné atmosféry a alespoň na chvilku dají zapomenout na všední starosti) či fantazijní snění (sledování zábavných pořadů či sportovních soutěží, dějů filmů a televizních pořadů, ve kterých se navíc identifikujeme s kladnými postavami a hlavními hrdiny).
Nebo hráčství (návykové karetní hry, hrací automaty či sázky) či chemické snění (alkoholismus a braní drog jako úleva a únik do jiného světa před tlakem reality). Nešťastný lidský živočich tím vším dává najevo, že na jedné straně není schopen žít mimo složitou sociální hierarchii většího lidského společenství, na straně druhé se snaží vyrovnat se s tíhou právě takové existence. Vyrovnává se s tím vším, jak jen může.
Co jiného mu také zbývá, chce-li přežít? Každý živočišný druh, člověka nevyjímaje, který se na určitém území přemnoží a překročí tenkou hranici únosnosti, totiž prochází několika zrádnými a nevyhnutelnými etapami úpadku. V těsném sousedství jeden vedle druhého člověk prvně prodělává zatím pouze psychický stress. Ten však zakrátko spouští sužující fyziologické poruchy (bolesti hlavy, žaludeční potíže, únavu, nechutenství a jiné), které v našem organismu potlačují přirozené obranné mechanismy.
Oslabený organismus pak snáze podléhá nákaze. Vysoká hustota jedinců umožňuje, aby se nákaza lavinovitě šířila - prostá nákaza z jednoho na druhého se slévá ve vlnu epidemie, která populaci živočichů v poslední vrcholové etapě decimuje a smetá. Tak, a je to ... Nebo spíše bylo by to.
Je tedy více než zřejmé, že charakter společenského prostředí má značný vliv na naše chování, zdraví a životy. I tady platí, že nejlepším předpokladem pro zdárné přežití je prevence - tedy možnost zajistit, aby naše obranyschopnost nebyla zbytečně atakována negativními životními vlivy. Neboli vše podchytit hned v první etapě a zbytečně se nevystavovat stressu.
A ač je to možná překvapivé, právě městská sídla z tohoto pohledu mohou přinést mnoho pozitivního. Osvobozují totiž člověka od celé řady zatěžkávajících přežitků, často náročných a dnes již neživotných tradic příznačných pro venkovské prostředí. Tím mu uvolňují čas a dodávají energii na to, aby se více soustředil na věci nové a pro jeho přítomnost i budoucnost důležité. Dokážeme-li se tedy ubránit negativním vlivům života ve městech a naopak prozřetelně využít jejich pozitiv, pak život v nich může být pro lidstvo užitečný a dokonce i příjemný.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Před mladým člověkem se otevírá život. Leží mu u nohou a je mu plně k dispozici. Je jeho. Nyní je na něm, jak s ním naloží. Z dětství a dospívání si do něj nese bohatou výbavu, kterou mu za celou dosavadní éru dodali jeho rodiče, blízcí, školy a společnost. Nastává nejdelší životní etapa, dlouhá od 20 do 65 let. Nastává období dospělosti. ...
Zdá se, jako by jinak štědrá matka příroda člověka po jeho šedesátém pátém roku věku již ničím příliš neobdarovávala. Jeho tělesné i duševní síly ubývají, zdravotní potíže se projevují stále častěji. Nejeden člověk v tomto věku již je sám a o to snadněji upadá do smutku. Tzv. staropaměť, neboli paměť na události dávno minulé nebo na to, co se...
Jsme si vědomi svého života a své existence. Jsme si vědomi toho, že jsou naše a že je můžeme dle svého rozhodnutí i odpovědnosti naplnit a uskutečnit.