Zvířetem ceremoniálním

Kůň se jako atribut a symbol vznešenosti stal častou heraldickou figurou. Pronikl do erbů a rodových znamení mnoha evropských panství, jeho zpodobnění se objevovalo na hradbách a vstupních branách měst, na bitevních štítech nebo jako klenot na nejvyšším místě bojovníkovy přilby.

Vznešení figurantní koně, už nejen jako pouhý výtvor přírody, ale také jako zvíře, které si ku obrazu a potřebám svým přizpůsoboval člověk, vybízeli k dalšímu využití. Stávají se zvířaty ceremoniálními, ozdobou, která slavnostní průvody, společenské rituály a obřady povznáší na řádově jinou úroveň. Neuvěřitelné počty koní v dlouhých zástupech, zvířata podmanivé krásy a elegance, vysokých reprezentativních chodů, dokonale přiježděná, schopná parádovat před zraky aplaudujícího publika, přehlídka barev a módních výstřelků doby. To byly středověké slavnosti, průvody a ceremonie, vedené podle přísného řádu. 

Zvířetem slavnostním

Události veselé i smutné. I nadále odváděl kůň svou službu člověku na jeho poslední cestě, pohřební obřady bez něj byly nemyslitelné. Kůň ve smutečním průvodu vyjadřoval hold zemřelému, byl živým důkazem jeho vznešenosti. Při pohřbu polského krále Kazimíra III. zahajovala celý kondukt čtyři vraná čtyřspřeží pomalu táhnoucí vozy potažené černým suknem, za nimi se na koních rozjelo čtyřicet rytířů oděných do purpurových plášťů. Jedenáct z nich neslo znaky polských vojvodství, dvanáctý svíral královskou korouhev. Na zvlášť vybraném koni se vzadu vezl rytíř, představující samotného krále.  

Ostatky českého krále Ladislava Pohrobka byly v průvodu mnichů, studentů a zástupců univerzity doneseny až k mostu, kde zesnulého převzali urození rytíři. V čele smutečního průvodu byli vedeni ti nejlepší koně, na jejich plecích a bocích se vyjímaly štíty s erby, výrazem poslední úcty válečným a turnajovým úspěchům zemřelého. Před mrtvým Ladislavem šel ten nejlepší, v boji a životě nejbližší - jeho osobní kůň v plném kyrysu, s prázdným sedlem a vytaženými třmeny. Jeho kroky provázející pána na poslední cestě symbolizovaly věrnost. Těsně za koněm obřadně kráčely nejváženější osobnosti, na sametových poduškách nesly zbraň a korunovační klenoty. Nejprve meč, pak žezlo, jablko, jako poslední se nesla králova koruna. Smuteční průvod uzavíral a jako vůbec poslední jel králův služebník, ze sedla svého koně lidu rozhazoval pamětní mince, k této události zvlášť ražené. 

K úpadku rytířství, doméně středověku a jednoho z nejvýznamnějších stavů v lidských dějinách, dochází ve století patnáctém. Jemné mravy a rytířská šlechetnost se ze života vytrácely, zájem o turnaje ochaboval s postupným odumíráním feudální aristokracie. Rytíři se dávali najímat panovníky jako námezdní síly a splývali s davem. Prázdným světem smutně bloudil nešťastný Don Quijote na své vyhublé Rozinantě, s ním dozníval příběh "železných pánů", mužů statečných srdcí a šlechetných povah. Příběh cti a opravdovosti. 

Z všeobecného úpadku se společnost začíná probouzet až koncem středověku, v období, které svými díly předznamenali Dante Alighieri a Petrarca, v renesanci. 

Epocha renesance

Zemí jejího zrodu se stala Itálie, nástup podnítilo sbližování kultury evropské s islámskou. Nadchází rozkvět architektury a výtvarného umění, v čele s vrcholným představitelem této éry Leonardem da Vincim, rozvoj všestranného vzdělání, důsledné výchovy a vybraných mravů. Vlivy renesance pronikají i do hipologie, Itálie se stává zemí zrodu skutečného jezdeckého umění.  

Význační vědci, učenci, umělci - hudebníci a malíři - zpravidla bývají i vynikajícími jezdci a odborníky v chovu koní. Jezdectví se stává módou, ctí se jako vybrané umění, po celé Itálii se zřizují jezdecké akademie. Zakladatelem jedné z nich byl v roce 1532 Frederico Griso. Byl to právě on, kdo svou prací "Ordini di Cavalcare", vydanou o dvacet let později, dosáhl světového věhlasu. Ukázal v ní, kudy a jak se bude ubírat výcvik koní v celých následujících staletích.

Učitelé jízdy působili na všech knížecích a panských dvorech, stejně jako na vybraných univerzitách. K nejproslulejším a v Evropě nejžádanějším patřili vedle Grisoneho další Italové Pignatelli a Caracciolo či Francouz Antoine Pluvinel de la Bauma, osobní učitel jízdy krále Jindřicha VI. Pluvinel založil v Paříži jezdeckou školu zvanou Akademie pro mladé šlechtice, jemu se přisuzuje první použití výcvikových pilárů. Byl to právě on, kdo svým citem a porozuměním výcvikové metody koní výrazně zjemnil a zbavil je obvyklých násilností a surovostí. 

Nástup koní starošpanělských a staroitalských

Největšího rozkvětu dosáhlo italské jezdecké umění za vlády Karla V. Po celé zemi byly rozesety rozsáhlé hřebčíny, plné koní neapolského, španělského, tureckého či arabského původu, koní nezvyklých barev - strakošů, žluťáků, albínů či hermelínů - majestátně dlouhých hřív a vysokého, vznešeného kroku. Nejlepší koně pocházeli ze San Rossoria poblíž Pisy, z Ferrary, Florencie, Polesiny či Neapole, z Kalábrie, Apulie, Urbina a Mantovy. 

S jezdeckým uměním souvisely i vyšší nároky na válečnou kavalerii. S novou érou přišlo i nové pojetí boje, koně museli na nepřítele sami útočit, zraňovat ho kopáním a prudkými výpady či klamat rychlými změnami postoje. Vysoké nároky renesančních jezdců na výkonné koně vedly k jejich přísnému výběru a specializaci. Ta vymezila hranice mezi jednotlivými typy - italští chovatelé rozlišovali tzv. korsiéry, genetti se španělským původem a koně Da due selle, silné koně válečné, pocházející z pohoří Abruzz. Ti první, korsiéři, se uplatnili hlavně v oblasti obklopující starobylý Řím.

Byli silnější, většího rámce a po prašných cestách tahali neforemné karety, jakési předchůdce později hojně používaných kočárů. Katolický Řím si do své blízkosti stáhl proslavené chovy uhlově vraných koní. Ti nejušlechtilejší se nazývali "negretti". Pro svou vytrvalost v parádním klusu a konstituční tvrdost se stali vyhlášenými karosiéry, koňmi kočárovými. Pro svou krásu a vznešenost zvířaty, která byla zařazována do průvodů a ceremoniálních zápřeží samotných kardinálů. 

Staroitalští koně prosluli i jako vynikající drezurní koně s mimořádným pohybovým nadáním. Pod renesančními jezdci se prosadili jak v prestižní Grisonově neapolské škole, tak v pařížské jízdárně Antoina Pluvinela. Živý odkaz těchto starobylých koní se zachoval až do dnešních dnů. V tichu a klidu východočeských polabských luk, pod staletými listnatými stromy se pasou sněhobílí koně kladrubští, označovaní jako Bohemicus.  

Jejich chov se tu z popudu císaře Rudolfa II. pečlivě udržuje od roku 1579. Rok po založení kladrubského hřebčína byl opět z císařského podnětu založen další. Obliba a potřeba kočárových i drezurních koní u dvora stoupala, na přímořské krasové planině poblíž Terstu se začali chovat menší a skromní koně. Pro své výjimečné pohybové schopnosti a učenlivost byli cvičeni v bojových prvcích a později vybíráni k vznešenému představení: když zvládli drezurní prvky tzv. "španělské jezdecké školy", předváděli své umění ve vídeňské dvorní rokokové jízdárně. Byli to sněhobílí lipicáni. 

Na počátku celé té slávy, pestrobarevné nádhery, přepychu a vznešenosti stáli o několik století dříve původem afričtí Maurové. Na dobytých územích Pyrenejského poloostrova založili chov starošpanělských koní, s nimi pak dál do Evropy šířili španělskou politiku a španělský vliv. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat