Kdo je kůň a jaké zvláštní postavení má mezi všemi ostatními zvířaty ? Kdy a jak se s člověkem poprvé setkal ? Kudy všude s ním kráčel ? Co pro člověka znamenal, k čemu mu dopomohl a kam jej vývojově dostal ? V čem všem jej člověk využil ? A kdy a jak jej po šesti tisíci letech nedocenitelné a věrné služby člověk opustil ?...
Kde se koně vůbec vzali, z čeho vznikli, odkud a kam do daleka po pravěkých pevninách táhli ? Jak původně vypadali ? Kdy a kde se s nimi setkal člověk ?
Až do dnešních dnů se přežil jeden prehistorický kůň, kterého můžeme spatřit na vlastní oči. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety. Tedy podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci. Předcházel jim ruský generál Nikolaj...
Mezi Volhou, Donem a v lesích na sever a západ od ukrajinských stepí žil od poslední doby ledové další divoký předek koně. Jmenoval se tarpan. Ačkoli se o těchto malých a nenápadných prehistorických konících již zmiňuje slavný řecký dějepisec Hérodotos, ve své skutečné podobě byli civilizovanému světu také oni dlouho neznámí.
Příběh prastarých divokých koní se vinou nás lidí uzavřel, do širých plání se už nevrátili. Ještě předtím, než jsme tyto prehistorické koně na přelomu devatenáctého a dvacátého století ve volné přírodě doslova vybili, si naši dávní předkové stačili - ku prospěchu a štěstí nás všech - toto zvíře ochočit a přisvojit. Naučili se ho chovat v zajetí,...
Povodí Indu či sever Kazachstánu nebyly jedinými oblastmi zdomácňování koně. Svědectví o tom, že přiblížení plachých koní k lidským obydlím a jejich zkrocení se zřejmě podařilo na několika místech téměř současně, rychle následovala.
Pohyb kočovných kmenů ve stepích mezi Dněprem a Donem byl podmiňován řadou okolností - příznivých i nepříznivých. Mezi ty první patřil s tvorbou řemesel stále více se rozvíjející obchod. Obyvatelům černomořského pobřeží nomádi přiváželi své výrobky ze vzdálených stepí, od nich si do vnitrozemí odváželi předměty z drahých kovů. Pro kočovné Skyty...
Jedni z vůbec prvních, kdo bílé doverské útesy britského pobřeží spatřili na lodích z moře, byli chovem a jezdeckým uměním proslulí indoevropští Keltové, táhnoucí Evropou na západ. Snad nejvíce ze všech starověkých národů si koní cenili právě oni.
Šalamounovi "pijáci větru" z tržiště v Megiddě, malí, chlupatí koníci Mongolů či perská stáda z roviny Nissai a další. Ti všichni doslova prostoupili život obyvatel vzdálených asijských stepí a polopouští, ale už i nížin východní Evropy a Afriky. Koně uvedli do pohybu usedlé kmeny, rychlostí a silou proráželi s válečníky v sedlech na nepřátelská...
Bohem seslanému zvířeti již dávno předtím jezdci ostříhali hřívu, aby přes jeho šíji mohli přeložit luk, do jeho vypjaté tětivy pomalu natáhli smrtonosný šíp a namířili jej proti sobě. Nadpozemskost se sklonila před pozemskostí, kůň vjel do špíny bitev, kterou ředila krev. Ve službách člověka podstoupil na celá tisíciletí své další využití či spíše...